VII. Kapitola - Mezi smrtijedy

6. dubna 2009 v 21:23 | Idrilka |  Hvězda vyhasíná
Tramtadadá, vyvěste famfáry...konečně se mi ta blbá kapitola podařila vložit na blog.cz, tak si ji alespoň pořádně užijte:)


Annelor se procházela chodbami hradu, když tu ji někdo chytil za paži a vtáhl ji do stínu za sochou.
"Ahoj sestřenko."
"Luciusi? Co ty po mě chceš?" podivila se Ann, když poznala neznámého.
"Půjdeš se mnou. Někdo si s tebou přeje mluvit."
"Nikam nepůjdu. Ty mi nemáš co poroučet," rozčílila se Annelor nad jeho arogancí.
"Ale půjdeš, mladá dáma," stiskl jí rameno.
"Nech mě nepokoji," pokusila se mu vytrhnout, ale marně. Lucius ji držel pevně a táhl ji ven z hradu. "Luciusi, nech mě! Kam mě to vedeš?! Slyšíš?" křičela na něj Ann, ale on jí akorát zacpal rukou ústa a táhl jí dál. Dívka se mu po nějakou dobu snažila vytrhnout, ale marně, proti jeho síle neměla šanci. Nakonec došli až na okraj bradavických pozemků,m kde se Lucius zastavil, aby mohl vytáhnout hůlku a jakou si masku, kterou si nasadil na obličej.
Potom se spolu s ní přemístil neznámo kam.
Hned při přistání jí někdo chytil za ruce a zatáhl do malé místnosti. Rychle zjistila, že ten někdo nebyl nikdo jiný než její strýček Abraxas. Chtěla se ho na něco zeptat, ale hned si uvědomila jak ON trestá lidi, kteří se na něco ptají bez povolení mluvit, a tak radši naprázdno zavřela rty a čekala co se bude dít dál.
"Obleč si to," hodil jí černý hábit. Stejný jako měl on i Lucius. "Ted pojď se mnou. Pán nás očekává a od tebe čeká absolutní poslušnost. Rozumíš?" podíval se na ni tím svým pohledem, z kterého ubohé dívce vždycky stávala všechny vlasy na hlavě, a vyšel z místnosti.
Annelor, které nezbývalo nic jiného než jít poslušně za ním, měla obrovský strach z toho neznámého co mělo přijít. Vůbec netušila, co se bude v následujících minutách dít, ale jistě věděla, že to nebude nic dobrého.
Přišli do kruhové místnosti, v které kolem dokola stálo spousta lidí, ženy i muži v různém věku, ve stejném černém hábitu a s tou děsivou maskou přes oči. V jedné části místnosti stálo na vyvýšeném místě krásné dřevěné křeslo a v něm seděl vysoký pohledný muž s černými vlasy a velmi nepříjemným pohledem.
"Tohle je tvá neteř Abraxasi?" promluvil ledovým hlasem, při kterém Anne polil studený chlad. Konečně pochopila, co se tu děje a i to, že muž sedící v křesle není nikdo jiný než Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Ten, kterého se v současnosti děsí celý svět a ten kdo stojí za vraždou nejen její rodiny a jejího přítele, ale i stovky jiných nevinných lidí.
"Ano můj Pane. Má neteř Annelor Sinus, která je vám ochotna sloužit," sekl s podlézavou úctou, nechal bezbrannou dívku stát samotnou uprostřed místnosti a sám se s úklonou zařadil do kruhu.
Lord Voldemort upřel na dívku svůj zrak. "Jsi mi ochotna věrně sloužit?" zeptal se jí, ale ona jen zírala do země a v srdci se jí mísili strach se zlobou a bolestí. "Tak jsi?!" zeptal se ji důrazněji a to už Anne sebrala všechnu svou hrdost a sílu, aby se mu podívala do očí a odpověděla: " N-ne."¨
"Co jsi to řekla?" zeptal se Voldemort potichu, ale dle Anny to bylo horší, než kdyby křičel třeba jako její strýc. Z toho chladného bez citného hlasu jí běhal mráz po zádech.
"Nebudu vám sloužit," řekla už s větší odhodlaností než předtím. V davu smrtijedů to zašumělo údivem. Ta mladá dívka si dovolovala odporovat Pánovi všeho zla! Většina z nich si byla skoro jistá, že ji čeká smrt, avšak… mýlili se.
Voldemort se zvedl ze svého křesla a došel až ke klepající se dívce a pozorně si ji prohlédl. Měla odvahu, větší odvahu než většina těch patolízalů, které měl vedle sebe, a kdyby se stala jednou ze smrtijedů, byl by to pro jejich společenství velký dar. Napřed ovšem musela složit slib.
"Crucio!" vykřikl a Anne padla na zem v křečích, ale nevydala ani hlásku. Pomyšlení na to, že tento člověk, nebo možná víc než člověk nechutná zrůda, stojí za smrtí všech jí milovaných lidí a k tomu touha po odplatě a její vrozená čest, jí dovolili, aby se tomu kouzlu z části ubránila. Však už nejednou na ni strýc toto zakázané slovo použil, i když jeho nikdy nebyla tak silná
Voldemort tedy znovu pozvedl hůlku. Chtěl ji vidět pokořenou, prosící o odpuštění a ochotnou vstoupit do jeho řad.
Tak to pokračovalo několik dalších minut, dokud Annelor neležela zkroucená na zemi a nekřičela v ukrutných křečí.
"Pros o odpuštění!" vyzval ji Temný pán.
"Ni-nikdy."
"Crucio," řekl znovu. Anne se začala svírat a měla pocit, že každou chvíli už bude konec. Že to všechno skončí a ona se odebere za svými rodiči a Nikolasem.
"Pros!" vyzval ji znovu a jak tušila i naposled.
Pohlédla na něj skrz slzami zalité oči a ztěžka promluvila:"P…prosím."
"Tak je to správně," pokýval hlavou a znovu se usadil do svého "trůnu". "Stoupni," vyzval ji a Annelor se o to i pokusila, ale hned zase padla na kolena. Voldemort dal tedy pohybem ruky znamení dvou z jeho smrtijedům a ti ji chytli za ruce a doslova dotáhli před jeho trůn.
"Jsi ochotna mi sloužit?" zeptal se zdrcené, ponížené a zmučené dívky, která před ním klečela na kolenou a po celém jejím těle, které bylo poseté desítky jizvami, jenž zanechalo jeho mučení, proudila tupá bolest.
"Ano," vyslovila ztěžka to jedno slovo.
"Ano co?"
"Ano, můj… pane," řekla a v duchu mu při těchto slovech přísahala pomstu¨.
"Podej mi ruku," řekl a ona ho tupě poslechla. Přiložil k ní svoji hůlku a tiše pronesl jakési zaklínadlo. Anne ucítila tupou bolest a pak už nic. Omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sawarin Sawarin | Web | 12. května 2009 v 23:57 | Reagovat

Páni.. Skvělá kapitola a skvělá povídka.. Moc se těším na pokračování..:)

2 Idril Idril | 13. května 2009 v 13:56 | Reagovat

pokusím se:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.